Uživatel:Ffredyk

Kdo jsem

Ahoj, jsem ffredyk, ale raději se oslovuji a nazývám ferdou (také jako bagr, strejda ferda a podobné). Jsem samozvaný Pawn specialista, samozvaný amatérský psycholog bez psychologického vzdělání a všeobecný polo-ajťák.

Většina z vás, kteří čtou tuto stránku mě zná z různých fór, které jsou v jistém smyslu spjaty s jazykem Pawn. Jazyk Pawn je malý, jednoduchý skriptovací jazyk pro hru Grand Theft Auto San Andreas (Kdo neví, už googluje!). Dělám v něm už docela dlouhou chvíli a řekl bych, že jsem natolik samostatný, efektivní a kreativní, abych se mohl nazývat profíkem..

Já a psychologie

Už několik let se věnuji studii chování lidí (hlavně na internetu). Hlavně způsoby, kterými se vyjadřují textovou podobou.

Mám spoustu teorií, zkušeností a nechci říct přímo znalostí, v obecné psychologické terminologii se moc nevyznám, jen jsem sledoval jak se kdo chová, proč se tak chová a co na něj platí..

Dneska mi nedělá problém (uplatňuji to hlavně na jednom fóru o Pawnu) zmanipulovat většinu jedinců, které zmanipulovat chci. Podle stylu vyjadřování zkouším i odhadnout věk (Většinou se trefím, občas mi utečou 1 - 3 roky). Jednou se mi povedlo všechny poštvat a pak zase umírnit vůči jednomu jedinci (byl to spíš takovej experiment, co se vymkl kontrole)

Pojem "polo-ajťák"

Zdravým způsobem se zajímám o svět IT, o rozvoj internetu a o technologie spjaté s tímto vším. Nejsem žádný prďola, co bez toho nedokáže žít. Sice u toho prosedím klidně i celý den, ale nedělá mi problém se od virtuálního světa odpoutat.

Hlavním důvodem mého ajťáctví je rychlost, kterou ubíhá čas. Ani nemrknu a je večer. Prostě chci co nejrychleji přeskakovat dny a počítač je perfektní způsob jak toho dosáhnout bez ubíjení myšlenkových pochodů a trpení nudy. Někdo by mohl namítat, že můžu jít ven s kámošema. Občas jdu, když je důvod. Jinak nemám zájem vysedávat na lavičkách, procházet dokola celý město a kecat o každý hovadině, kterou jsme všichni viděli na fejsbůku. Prostě když jdeme hrát do herny, napít se piva, nebo vyblbnout do basů hlasitý muziky, jdu s nadšením. O nějaké nesmyslné toulání všude kam dokola tam opravdu nemám zájem.

Na počítači rád rozvíjím své logické myšlení (ne vždy), hlavně díky programování. Nejsem profesionál ve 20 jazycích (jen v jednom! :-D), spíše ostřílený amatér v několika nejpoužívanějších.

Já.. Já a mé ctěné já

Jsem absolutní introvert, ze mě musíte všechno páčit, nedám vám nic bezdůvodně. To je hlavní vlastnost, kterou si cením, kterou si hodlám ponechat! Kdo by mě chtěl změnit, má smůlu, já si charakter rozvíjím a měním sám na základě mých potřeb a zájmů.

Teď ji ale na chvíli potlačím a povím vám můj příběh.

Začalo to v dětství

Když jsem byl ještě malý .. bagr?

Ne.. Když jsme ještě děti, naše rodiče by nás měli vést a učit nás obvyklé věci, zažité chody a užitečné zkušenosti. Je to základní prvek přírody. Lvice učí lvíčata jak ulovit medvěda (nemohl jsem si to slovo odpustit! :-D), tedy .. např. zebru. To samé by nás měli učit naši rodiče, převedeno do moderního světa lidí. Neuvedu vám příklad, je jich mnoho a určitě najdete ve vlastní hlavě něco důležitého, co by váš potomek měl určitě umět, aby se v našem světě neztratil. Od rodičů se očekává, že vybudují váš charakter a usměrní vaši povahu (Povaha se nedá přímo ovlivnit, sám bych řekl, že hlavními modifikátory povahy člověka je jeho křestní jméno a sociální postavení. Další způsoby jsou méně efektivní). Jak, že to rodiče dělají? Jako děti si všímáte přirozených interakcí hlavně vašeho rodičovského oblíbence (u kluků většinou otec a u děvčat matka), berete si z nich příklad a využijete je jako základní stavební podporu vašeho vnitřního já.

Můj oblíbenec byl jak jinak .. otec. A také jsem se prý pořádně potatil. Zcela určitě mám charakter postavený na základě tátovi povahy a zvyků. Ale jelikož jsem nebyl tolik rozvíjen po psychologické stránce, vzal jsem svůj vývoj do vlastních rukou (v ten moment taky začalo mé studování chování lidí). Sledoval jsem různé reakce okolí na mé chování a dle toho přizpůsoboval styly vyjadřovaní a grimas. Neřadil jsem se mezi žádné sociální skupinky, nechtěl jsem zapadat do žádné společenské vrstvy (Odtud bych řekl, že pramení moje asociálnost), prostě jsem chtěl bejt sám sebou a co nejméně se přizpůsobovat ostatním.

Základní škola byla opravdu debilní. Učitelé nesnažící se o rozvoj dětí, nemající přehled o sociálním stavu jedinců ve třídě, postrádájící zájem o aktivní výuku a až na pár vyjímek (a ty vyjímky byli opravdu dobří učitelé) celková efektivnost výuky byla mizivá, občas i nulová. Učitel tělocviku necvičícím kompenzoval své hodiny nelogickým a tupým opisováním textů z různých učebnic. Já jako naprostá špička a mistr v necvičení jsem si svoje napsal a celou hodinu chrápal, hrál hry na mobilu, nebo drbal s ostatníma "opisovačema". Cvičil jsem 2x za celej školní rok a nebyl problém. Další vrchol "efektivní výuky" byla matematika. Mladá učitelka, nejspíše s trvajícím zájmem o matematiku možná dokázala vysvětlit látku, ale platilo pravidlo "Neumíš? Máš smůlu, já ti to speciálně vopakovat nebudu..". Prostě když jsem něco nepochopil a nezeptal se hned ještě hodinu, kdy jsme tu látku probírali, měl jsem smůlu, protože už jsme probírali něco jinýho (samozřejmě písemka = čistá práce) a na opakování nebyl čas.

Neustále nám bylo opakováno: "Uč se! Střední škola bude o hodně horší! Tam vás šetřit nebudou!". Slyšeli jsme to každý den (mluvím o osmé a deváté třídě) z každých stran. Pak jsme konečně dostali do rukou vysvědčení deváté třídy a vypadli z té super-školy.

Přelom nastal někdy s občankou

Včera jsem si hrál ve školce a dneska jdu první den do prváku na střední školu technickou a automobilní (Mimochodem další opravdu vynikající škola!).

Do třídy jsem vrazil v 7:50 a v lavicích sedělo několik málo pamrdů. Tak jsem vzal místo u vokna (a to místo mám doteď!) a vůbec tak obecně se snažil působit drsnym stylem "Hele volové, bacha na mě, já jsem velká ryba!". Evidentně jsem asi epicky selhal, páč po pěti minutách se přisral do třídy cigán vomáčka (tak ho budu přezdívat, líbí se mi to slovíčko), přistoupil k mojí lavici, kde jsem byl jak vobludná vorvaň rozvalená a spustil, zda-li je místo vedle mě volné a jestli je možné ho začít okupovat. Nebudu zmrd a ikdyž jsem mrzutý polo-rasista (co jsi si to zase vymyslel za slovo ferdo?!), dám tomuhle prdovi šanci.

Hned první hodinu se ukázalo, že můj spolubydlící se zná se sousedem za mými zády.. Hlas spolubydlícího po 2 minutách mletí kokotin a nonsensů (nesmyslných blábolů) o tom, co chlastal v neděli mi začlo dráždit mozek. Dalších 10 minut jsem asi vypnul vnímání a po dalších 120 sekundách jsem se na něj agresivně podíval a netaktně jsem ho okřikl: "MŮŽEŠ SAKRA DRŽET HUBU?!". Pakokot si usmyslel, že je rebel anarchista a odvětil něco ve smyslu ať se nezvrušuju a stejně za chvíli spustil jeho sračkomlýnek znova. (Mám pocit, že jsem mírně odbočil od tématu)

Po prvním dnu mi bylo jasné, že to nebude lehké. Druhý den mé modlitby byly vyslyšeny a třetí retard, sedící za sousedy vzadu se odhodlal zeptat, zda-li si nechci vyměnit místo.. Nadšeně jsem se zvedl a zval ho dál, svoji prdel jsem ovšem zabořil u divně čumícího prďoly naproti (S tím prdem sedím v lavici i dneska). Konečně jsem našel klidný místo pro své spaní.

Uběhlo čtvrt roku a bylo tu nečekané čtvrtletí. Já byl jedničkář vysmátý z výhružek obtížnosti studia, které mi byly vtloukány do hlavy na základní škole. (Ha-ha-ha, ve čtvrťáku jsem rád za každou trojku)

S vyšším stupněm studia vzrostlo i mé ego a sebevědomí. Ale ta morálka.... Stal jsem se líným programátorem.